– Tak jsem byla v Agadiru.
– Vůbec jsem nevěděl, že jsi byla v Maroku.
– Ale já jsem v Maroku nebyla.
– Nebyla? ptá se Petr a zdá se, že si hlavu ukroutí.
– Agadir je také divadlo hudby a poezie, sídlí v Brně.
– Aha. A proč se jmenuje Agadir?
– Jistý studentský soubor se krátce po svém založení v roce 1965 účastnil soutěže v recitaci a k tomu účelu si zvolil poému švédského básníka Artura Lundkvista: Agadir. Tehdy soubor ještě ani nestihl dostat jméno. V soutěži však vyhrál a příští rok byl na další soutěži neoficiálně ohlášen jako „Agadir z Valašských Klobouk.“ A jak vidno, Agadir mu už zůstalo.

Soubor založila Milena Fucimanová, tehdy gymnazijní profesorka v již jmenovaném místě. Dnes žije v Brně, ale stále pracuje v Agadiru jako dramaturg. Během let paní Milena vydala také řadu básnických sbírek, několik učebnic a do češtiny přeložila poezii z němčiny, ruštiny a polštiny.

Ve svých začátcích chtělo toto studentské divadlo prezentovat „povinné“ autory zábavnou formou. Dnes jsou jeho členové dospělí různých profesí a dělají krásná a důležitá představení.

Za totality nebylo vždy lehké dělat divadlo, které by si byl soubor přál.

– Uvést například Šiktancovy verše bylo možné jen bez přiznání autora, který spolu s řadou dalších upadl za normalizace v nemilost. Když se ale soubor rozhodl pro Seiferta přišla záchrana ze Švédska, kde básník právě získal Nobelovu cenu, říká Milena Fucimanová.

Po Sametové revoluci divadlo pracovalo hlavně s těmi českými autory, kteří byli zakázáni a nemohli publikovat pro své politické nebo náboženské názory. Někteří byli též vězněni. Mezi nimi byl např. katolický básník Zdeněk Rotrekl.

Dnes pracuje soubor s vlastní, původní hudbou, kterou komponuje umělecký vedoucí souboru Ondřej Fuciman. Hudba nedoprovází text, ona s ním vede dialog a výsledkem toho je melodram.

Repertoár pak stojí na dvou základních projektech.
První nese název Agadir uvádí a představuje současné české spisovatele, kteří jsou vždy přítomni jako hosté. Po skončení scénického čtení následuje beseda s diváky.

Druhý projekt se jmenuje Na strunách naděje a v současné době je to pro Divadlo Agadir projekt stěžejní. Realizuje se ve spolupráci s českým centrem Mezinárodního PEN klubu v Praze a je věnován především zahraničním autorům, kteří ve své zemi nemohou svobodně tvořit a jsou za své politické nebo náboženské názory pronásledováni či vězněni jako např. čínský básník Liou Siao-po, který zemřel za smutných okolností po mnoha letech strávených ve vězení.

– S mnoha autory nebylo možné navázat kontakt, za všechny jmenujme třeba tibetskou autorku Tsarong Woeserovou, která byla v domácím vězení nebo Olega Sencova, který byl v ruském žaláři, prozrazuje Milena.

Doposud soubor uvedl víc než čtyřicet pronásledovaných spisovatelů z Kuby, Tibetu, Severní Koreji, Íránu, Sýrie, Súdánu, Nigerie, Běloruska, Ukrajiny a dalších zemí. To znamená, že v Agadiru zazněla i jména mnoha různých jazyků, a že verše z nich byly přeloženy do češtiny.

Finanční podporu Divadlu Agadir zajišťuje Státní fond kultury při Ministerstvu kultury ČR. Ta umožňuje zvát jednotlivé zahraniční autory na premiéry představení do Brna, případně i reprízy do Prahy. To samozřejmě lze jen v těch případech, kdy autoři mají možnost cestovat, např. když žijí v exilu. Pak se diváci mohou seznámit nejen s dílem, ale i s autory, vyslechnout jejich osobní výpovědi a rozmlouvat s nimi. Bita Malakuti z Íránu, nigerijský básníka Afama Akeha a ukrajinští autoři Tetjana Dzjuba a Serhij Dzjuba se mohli účastnit takovýchto představení.

A tak jsem se paní Mileny zeptala:
– Které z posledních představení ve vašem stěžejním projektu na Vás udělalo největší dojem?

– Nelze všeobecně říct, že by některé z uváděných představení udělalo mimořádně větší dojem než ostatní. Nejpůsobivější je lidskost a laskavost těch veršů. Nezazní tu nenávist či msta. Někdy jsou verše teskné, jako třeba u kurdského autora Ahmeda Arífa. Také nás silně zasáhla statečnost těchto básníků, například svědectví kubánského básníka Jorge Olivera Castilla, který vyprávěl, jak si vězňové zašívali jehlou a nití rty, jednak tím ohlásili hladovku, ale také se jistili, že ani při mučení nic a nikoho nevyzradí. 

– Jaké bylo vaše poslední představení za přítomnosti pana Hassana Ali Djana v Knihovně Václava Havla v Praze? 

– Náš zatím poslední host, pan Hassan Ali Djan, nám osobně v Brně a pak i v Praze vyprávěl o situaci v Afghánistánu a o svém osudu. Schovaný v náhradním kole nákladního auta se dostal do Evropy. Žije v Německu. Neustále opakoval, jak je důležité potkat dobré lidi, kteří jsou ochotni pomoci. Na lidech záleží, říkal znovu a znovu.